Muž, který by nezemřel ani kdyby ho opustil tisíc a jeden spoluhráč. To je Blaze Bayley, muž, který by nicméně zemřel, kdyby nemohl dělat heavy metal. Toť jeho podstata a podstata všeho, čeho se dopustil poté, co byl odejit z IRON MAIDEN a zcela definitivně se našel. Sestava, kterou se obklopil na startu další etapy svého kovotepectví (a která přinesla do oficiálního názvu i jeho původní rodné jméno), doznala oproti té z existenčního DVD „Alive In Poland“ (2007) drobné změny na postech druhé kytary (Jay Walsh) a bicích (Lawrence Paterson), a soudě podle všeho je to sestava řádně ostrá, což ostatně nejlíp ze všeho prozradí novinkové (a vlastně debutní zároveň) album samotné.
Muž, který by nezemřel, na něm roztáčí kola své fortuny s parou sobě vlastní (stále siláčtější kotlety dosvědčí), a jelikož se do toho opravdu opírá, nabrané otáčky neznají mezí. Kolikrát bych to mohl klidně nazvat i thrash metalem, ale to bych nesměl zapomenout, že za mikrofonem je stále Blaze. V kvapíkovém heavymetalovém tempu tedy otvírám kolekci dvanácti skladeb, která především slibuje prozradit leccos o umělcově dlouhodobé stabilitě, a nestačím si přidržovat nášivky na stařičké džísce. Titulní „The Man Who Would Not Die“ je otvírákem totálně vyšinutým z ordinérních metalových kolejí, dvoukopákovou bestií urvanou z ocelového řetězu a přesným zásahem na chronometr - jistě, pokud spasit heavy metal v roce 2008, tak snad jedině nějak takhle. K tomu ten nezaměnitelně sugestivní Bayleyho výraz, kousavé kytarové sólo, prostě nádhera. Jen aby po prvním ohlušujícím výstřelu nezvlhnul prach na pánvičce. Ale kdeže. „Blackmailer“ se veze dál na neuvěřitelně nakažlivé kovové vlně, ač jej Bayley v refrénu pomyslně uzpívává až k smrti, a stejně tak zabrat vám dá i „Smile Back At Death“, přes zbytečně našponovanou stopáž znovu k prasknutí tutová věc s famózní úvodní vyhrávkou. A kopáky tepou a tepou, jako kdyby to snad nikdy nemělo skončit. Ani zpočátku umírněnější „While You Were Gone“ není výjimkou a pokud by v porovnání s předešlými skladbami snad působila poněkud zapškleji, je tu „Samurai“, který v již tradičním ostrém tempu opět zní jako zvučný metalový kousek, byť s nepřeslechnutelnými maidenovskými kořeny. Album tak pádí stále dál a přísun slibně znějícího materiálu (navzdory jeho jasné zafixovanosti v klasickém heavymetalovém výrazu z příslušného období) přesto ne a ne zřídnout. Singlovku „Robot“ vystřídá jediná pomalejší věc (chcete-li balada) „At The End Of The Day“, stejně vkusná a s dostatečně sebevědomým refrénem jako drtivá většina ostatních věcí na desce, a mně něco začíná říkat, že nic výrazně horšího (při vědomí toho, že i tak by se z pohledu obecného měřítka jednalo o standardně dobré věci) už „The Man Who Would Not Die“ nabídnout nemůže, ani kdyby třeba na just chtělo. A je to skutečně tak, od „Waiting For My Life To Begin“ až po „Serpent Hearted Man“ se rozpíná další fáze Blazeova kovového umění, na první poslech sice jednoduše identifikovatelná, ale stále minimálně spolehlivě účinná tam, kde by jiní už dávno neškodně přešlapovali na místě a nevěděli, kudy z toho ven.
Muž, který by nezemřel, má zkrátka výsostný cit pro věci heavymetalové, o tom nebylo pochyb už za éry BLAZE, a je třeba to zopakovat ještě jednou právě teď, když s poměrně přímočařejším přístupem navazuje na násilím a ne jeho vinou zpřetrhané spojení se zmíněnou minulostí. Nějaká další doporučení? „The Man Who Would Not Die“ aspirující na jedno z nejlepších letošních alb v daném ranku myslím hovoří za vše…